ROZDĚL SE!

aneb "Dělej víc věcí, které tě dělají šťastným a dokážeš dávat víc štěstí druhým."

„Tak přece půjč Petříčkovi autíčka, vždyť jich máš dost.”
„Nebuď lakomá a rozděl se s kamarádkami o čokoládu.“
„Když se nebudeš dělit, nebudou se s tebou chtít kamarádit.“
„Lakomeček blbeček, lakomeček blbeček!“
„Nebuď škrťa a půjč bratříčkovi ty hračky.“
„Ty ses nechtěl podělit, tak já ti taky nic nedám.“

Slyšeli jste někdy nějakou podobnou větu? Vzpomínáte si na takovéto a podobné hlášky z dětství? Nebo je sami říkáte svým dětem? Nebo je říkáte sami sobě ve své hlavě?

„Já nesmím...“
„To si přece nemůžu dovolit.“
„Jak by to vypadalo, kdybych si to pro sebe koupil? Budou si o mně myslet, že jsem sobec.!“
„Ne, ne nedám si ten velký krásný kousek dortu, mně stačí jen ten zbytek na konci.“
„Nemůžu si to nechat jen pro sebe, to by nebylo fér.“
„Ne, já si prostě nedokážu říct o peníze. Mohli by si o mně myslet, že jsem na prachy. Radši to udělám za minimum nebo zadarmo. To aspoň nebude trapný.“

Sobectví není nic moc, ale je pouze velice málo lidí, kteří jsou skutečnými bezohlednými a hamižnými sobci. Tito jedinci zůstanou stejní, i kdyby prošli klášterní výchovou. Je to jejich cesta.

Ostatní většina by se dělení a štědrosti naučila úplně přirozeně a hladce, bez vyhrožování rodičovských a jiných autorit. Navíc by neměla zdeformované vnímání potřeby naplnění si svých vlastních potřeb a pocitu, že je to tak v pořádku. Jinými slovy by věděla, že cítit se spokojeně a v hojnosti, je naprosto přirozené a dovolené.

Za každou větou, kterou jsem napsala v úvodu se skrývá strach dospělého. Strach, kterým byl sám v dětství naočkován. A tak ho nevědomky předává dál svým dětem. V dobré víře, aby své milované uchránil před zklamáním a smutkem. Jenomže činy motivované strachem mohou přinést zase jenom strach.

Když nebudeš hodný chlapeček a hodná holčička, nebude tě mít nikdo rád.
Půjdeme-li do větší hloubky tohoto sdělení, pak je tam informace:
„Podlejzej raději víc než míň, budeš mít větší šanci, že tě někdo vezme na milost. Můžeš si takhle koupit lásku, pozornost, uznání, kamarády atd., nebo máš alespoň větší naději, že si ji koupíš. Když budeš vypadat, že jsi hodný, svět tě bude mít radši. Dobře si to rozmysli!“ apod.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Uvažujme společně.

Děti jsou duše čisté a duše čisté nemají důvod být sobci. Když nechtějí něco dát, tak ne proto, že by byly padouši, ale proto, že někde v sobě cítí, že mají málo. (Jestli je to objektivní skutečnost nebo jenom jejich pocit, to nehraje v první fázi žádnou roli.) Prostě mají pocit, že mají málo, že se dělit nechtějí a našimi „výchovnými poznámkami“ se dostanou do vnitřního stresu.
Nechtějí se dělit (chtějí nejdříve naplnit sami sebe) a zároveň se bojí být v nemilosti druhých (chtějí, aby je druzí měli rádi).

Takže co udělají?

Buďto se s odporem uvnitř podvolí a rozdělí se – tím si nádherně začnou budovat jednak odpor k dávání, jednak odpor sami k sobě (protože už i malé dítě dokáže vnímat, že samo sebe zrazuje) a jednak se stávají počátečními umělci v oboru „něco za něco.“

Nebo si trvají na svém a většinou zůstávají v tiché, či hlasité nemilosti a pohrdání dospělých – což je počátek přesvědčení, že když mám odvahu trvat si na svém názoru a potřebách, jsem odsouzen k nelásce okolí. Také si oprávněně může začít myslet, že nemá právo na vlastní zkušenost.

Pochopitelně mohou nastat i různé variace a kombinace těchto reakcí.

Takže co s tím?

Co to zkusit třeba takhle:

„Když budeš mít pocit, že máš svých autíček dost, tak můžeš Petříčkovi půjčit. Ale jak chceš ty.“
„Jestli máš pocit, že je té čokolády dost a jestli ti to nevadí, můžeš se rozdělit s kamarádkou.“
„Když se rozdělíš, můžete to udělat druhému radost. Ale není to nutné. Radost se může udělat i jinak.“
Namísto „lakomečka blbečka“, můžete vidět svého potomka jako někoho, kdo si umí hlídat naplnění svých potřeb a má odvahu stát si za svým. Jde pouze o úhel pohledu.
„Je tady i možnost půjčit bratříčkovi svoje hračky, ale záleží na tobě. Mám tě stejně ráda, i když mu je nepůjčíš.“
„Ty jsi mi před tím nemohl dát, protože jsi měl pocit, že sám máš málo. Já mám teď pocit, že mám dost a tak se s tebou ráda rozdělím.“

Dávání je krásné, je však velmi moudré dávat z toho co máme.

Představte si prázdnou sklenici, se kterou obcházíme druhé a nabízíme jim ji k napití. Když budeme mít prázdnou sklenici, nikdo se napít nemůže, i kdybychom se unabízeli k smrti. Když začneme sklenici plnit, tedy budeme dávat chvíli sami sobě to, co máme rádi, co nás těší, co nás baví, co se nám líbí, v čem je nám dobře..., postupně se naše pomyslná sklenice naplní po okraj a začne přetékat. Když nepřestaneme dolévat dál a dál dávat sami sobě, sklenice zůstane stále plná (my jsme naplnění) a vše co přetéká je tu pro druhé (hojně naplňujeme druhé).

Výsledek?
Já i všichni ostatní máme dost.

Proč bychom nemohli pro sebe dělat to stejné, co pro druhé?
Myslíte, že je nemorální být k sobě hodní, štědří a pozorní?
Proč druhým neubližujeme a sobě klidně ano?
Proč druhé opečováváme a sebe ne?
Jsme něco méně než druzí?
Proč?
Opravdu to tak je?

Když se nad tím upřímně zamyslíte, asi vám dojde, že je to blbost. Že jsme stejně důležití, schopní, krásní… jako druzí.

Takže co zkusit, třeba:

„Můžu si to klidně dovolit.“
„Udělám si radost a koupím si to pro sebe. Ostatní si můžou myslet co chtějí. Je to tak v pořádku.“
„Ano, ráda si dám ten velký krásný kousek dortu. Ten mám moc ráda. Děkuji.“
„Můžu si to nechat jen pro sebe, dokud se nebudu cítit úplně naplněná. Pak se podělím s druhými. Když budu chtít.“
„Udělám vám to ráda, když mi zaplatíte odpovídajícím způsobem. Vážím si své práce i času.“

Věřte si, že jste dobří lidé a nebojte se někdy působit jako sobci, protože paradoxně právě tam je klíč k veliké, převeliké štědrosti.