Kdo nám dal právo...

Kdo nám dal právo určovat druhým co si mají myslet, pamatovat, o co se mají zajímat, co se mají učit? Kdo nám dal toto právo, na kterém jsme postavili celé systémy vzdělávaní? Jaká pýcha a nadřazenost narostla do tak obludných rozměrů, že vytvořila stejně obludný systém plný obludných osnov? „Toto MUSÍ být zvládnuto!“ Namísto bezpečného prostoru, ve kterém se děti mohou pohybovat a samy – na základě vrozené touhy poznávat a učit se – zkoumat svět a rozhodovat se o směru, hloubce, rozsahu a uspořádání svého vzdělání. Nedůvěra k této přirozené vlastnosti všech bytostí pramení z nedůvěry ve svoji vlastní přirozenost. „Nemožné!, Děti by si jen hrály a nic by nedělaly!“ ano, děti by si jen hrály a tak by se naučily stokrát více. Hrály by si stále do větší hloubky, širšího rozsahu a hlavně by si hrály jak by ony samy chtěly. Tak by vnímaly svobodu jako něco přirozeného, co patří ke každému z nás a uměly by s ní a v ní žít. Mohly by kráčet cestou SVÉHO života. Zdůrazňuji svého, protože děti jsme nepřivedli na svět, aby naplňovaly naše představy a plány, ale aby žily SVŮJ život. Náš úkol je být průvodcem, ne nadřazeným vychovatelem. Kdo z nás žije plně svůj život v radosti, moudrosti a lásce? A přesto si stále pyšně myslíme, že máme co předat? Abychom se cítili důležitější a sebevědomější, udělali jsme si ze svých dětí podřízené. Jednoduchý trik ega.

Jeden z hlavních problémů výše zmiňovaného svobodného vzdělávání je v tom, že se nedá měřit, porovnávat, posuzovat, hodnotit a kontrolovat. A to je kámen úrazu!. Mnohým se to zdá neuchopitelné, zmatené....no, hrůza! „To přece nejde, to nemá systém!“ Má to systém. Jenomže úplně jiný, než na jaké jsme doposud zvyklí. Má to systém svobody, volnosti, vlastního rozhodování, vlastní odpovědnosti za svůj život, vlastního směřování, radosti, originality, odvahy. Má to systém, který nevytváří snadno manipulovatelná stáda, ale dává růst lidem, kteří vědí kam kráčí, co chtějí a proč to chtějí. Lidem, kteří dokáží žít své sny a přijde jim to samozřejmé. Sny a touhy jsou hlavním ukazatelem na cestě našeho života. Tím, že je ztratíme a zapomeneme v každodenních „důležitostech“, ztrácíme směr a smysl našeho žití.

Rozhlédněte se kolem sebe a zamyslete se nad tím, jestli jste spokojení se světem jaký je v tuto chvíli. Chcete vychovat děti, které umí v takto nastaveném světě žít a nebo takové, které jej dokážou měnit?

Tak ještě jednou: Kdo nám dal právo určovat druhým co si mají myslet, pamatovat... co se mají učit a ještě je z toho zkoušet, trestat, odměňovat – prostě je podplácet? Není to trochu zrůdné? Není za vzdělávacím systém , tak jak funguje nyní, schovaná veliká manipulace prošpikovaná dokonalou kontrolou? Docela slušný matrix. Někdy neškodí zamyslet se do větší hloubky a pojmenovat věci pravými jmény. Můžeme se tak dostat do docela konstruktivního bodu, protože abychom cokoliv mohli měnit, musíme nejprve v úplné PRAVDĚ nahlédnout skutečnost takovou, jaká je a přiznat si ji. To otevírá bránu k čemukoliv dalšímu.

Tak do třetice: Kdo nám dal právo... určovat druhým jejich cestu a brát jim tak jejich vlastní? .....